A vy si opravdu myslíte, že je možné oční vadu zlepšit nebo odstranit cvičením?!?

Takto nevěřícně se ptá mnoho lidí, když se poprvé doslechnou o tom, že existují i přirozené metody zlepšování zraku.
Větišinou se na to ptají hned i svého očního lékaře nebo optika a dostanou buď rezolutní odpověď: “V žádném případě!” nebo trošku chlácholivou typu: “No, neuškodí vám oči cvičit, ale vaše oči vám to určitě nezlepší. Smiřte se s tím, že brýle už budete nosit až do konce svého života.”

Většina to přijme jako holý fakt – “říkal to přece pan doktor, ten na to tak dlouho študoval, tak to musí být pravda” – prostě opět (jako ostatně i v dalších věcech) poslechnou “autoritu” a dál si nosí své berličky/ brýle na nose, občas si zanadávají, ale vlastně s tím nic nejde dělat, tak to teda nějak vydržíme a zařadíme se. I když v nich mořná hlodá malý červíček pochybností, že by to přece jen mohlo jít nějak jinak, oni se rozhodnou ho raději ignorovat a zůstat zařazeni v davu.

Pak se najde pár lidí, kteří toho červíčka poslouchají a rozhodnou se, že se zkusí podívat, jestli to přece jen nejde nějak jinak…. A pokud začnou hledat, najdou řadu knížek, které nabízejí různé cviky na odstranění očních vad. Začtou se, někteří ani nedočtou, ti, co dočtou, tak někteří možná zkusí a většina po pár dnech všechno založí, protože je přece tolik důležitějších věcí na práci, než dělat nějaké blbosti s očima, co možná ani k ničemu nejsou. A tak i oni se zařadí do davu brýlovců, kteří pokorně čas od času zajdou k svému očnímu lékaři nebo optikovi a nechají si předepsat nové, samozřejmě silnější, brýle….

Základem těchto scénářů je to, že dneska se už lidi přestávají pomalu orientovat v přehršli informací, kdy v té rychlosti bývá složité se rozhodnout, co by mohlo být ta skutečná pravda a tak rezignují. Někdy hned po přečtení další informace, někdy po první krátké zkušenosti, protože pak už není trpělivost pokračovat dál a vrhají se znova na nějakou další „žhavou novinku“.
Většinou nám chybí dostatek času uklidnit se, potkat se sám se sebou a zeptat se svého těla, co že mi to tou nemocí, tím pocitem, tou bolestí říká a co vlastně skutečně potřebuje…
Tím většinou chybí i ona  potřebná víra, která pomůže překonat počáteční fázi odvykání brýlí a rozhodnou se raději zůstat u rychlého a jednoduchého řešení: nasazení brýlí – tedy berličky či invalidního vozíku.

Tak jak to vlastně s tím viděním je?

Pokud zapátráte v paměti, co že jsme se to učili v hodinách biologie nebo někteří později na gymnáziu nebo na lékařské fakultě či jinde….   tak obecně – a velice lajcky řečeno (odborníci na oční lékařství prominou) – je to zhruba takto:

Podíváme-li se na obrázek oka, tak:
 

Všimneme si, že oko se skládá ze tří vrstev:
 
1.oční bělmo vpředu přechází do rohovky
2. živnatka (střední vrstva)
3. sítnice (vnitřní vrstva)
 
 
Bělmo, jak už sám název napovídá, je bílé a následně rohovka je průhledná a prochází skrze ní do oka světlo. V živnatce najdeme krevní cévy, které jsou zodpovědné za přivádění a odvádění krve. Za rohovkou pak živnatka přechází do duhovky a přímo za ní je čočka. Ta zachycuje světlo, které prochází přes zornici a soustřeďuje se na sítnici.
Živnatka vytváří okolo duhovky řasnaté tělísko s kruhovým svalem. Z něho vycházejí ciliární svaly – vlákna, na nichž je čočka zavěšena. Jejich činností a svalem se řídí stahování a roztahování čočky.
Sítnice je potom pokračováním očního nervu na pozadí oka. Je velmi tenká a promítají se na ní obrazy vnějších předmětů, které jsou v zorném poli.
Proces vidění tedy probíhá tak, že světlo prochází rohovkou. Krajní paprsky jsou odřezávány zornicí a pro vstup paprsků slouží jen střed oka. Paprsek prochází čočkou, která má vypouklý tvar a proto tvoří na sítnici obrácený obraz. Ten je nervovými vlákny přenášen do mozku a vytváří dojem vidění.

Tolik zjednodušená, nicméně odborná citace procesu vidění.
Já sama to na přednášcích a seminářích ještě více zjednodušuju. :-)
Je dobré si zapamatovat, že na procesu vidění se podílejí tři různé složky – je to samotné oko, které přijímá vizuální obraz ve formě jakýchsi neurčitých dat a informací, je to sítnice a oční nervy (tedy nervový systém), který tyto informace přenáší do mozku a je to mozek, který viděné vjemy zpracovává a dává jim formu obrazu na základě svých předchozích zkušeností a všeho, co má uložené v podvědomí. K této formulaci se podrobněji věnuji na svých přednáškách a seminářích a zkoušíme si k tomu i praktická cvičení.

Porušení kteréhokoliv článku v tomto procesu způsobuje zrakové vady.

Základní problém většinou vzniká ve špatné akomodaci (tedy zaostření).
V těch nějběžnějších očních problémech je to buď to, že se obraz tvoří před sítnicí – to je krátkozrakost – nebo za zístnicí – což je dalekozrakost.
Lékařské knihy uvádí, že zaostření (akomodace) je podmíněna především pružností čočky a stavem ciliárních svalů. Ty umí lékařksá věda napravovat tak, že předepíše brýle, ve kterých je použitá buď rozptylová čočka nebo spojka. Ty pak vlastně korigují potřebnou vzdálenost čočky od sítnice tak, aby obraz dopadal na sitnici a ne mimo ni.

To zní velice logicky a pragmaticky, že? Oční čočka nefunguje správně, tak ji dodáme náhradní díl, který ji podpoří nebo případně úplně nahradí a můžeme být v pohodě a spokojeni….

Ano, to dává logiku…. Ale...

New Yorský oční lékař Dr. Bates již na přelomu 19.a 20. století provedl řadu studií, které dokazují, že ve většině případů je špatná akomodace (zaostření) způsobená různým zakřivením celé oční bulvy a to na základě činnosti (nebo nečinnosti) vnějších očních svalů. Tyto svaly jsou zodpovědné za pohyb celého oka, a které při pozorování blízkých předmětů oční pozadí se sítnicí přibližují k čočce a u vzdálených ho od ní oddalují. Ztuhlost očních svalů, která funguje naprosto stejně jako u jakýchkoliv jiných svalů v těle, pak způsobuje zhoršené zaostřování a vidění.

A náš současný způsob života jenom ztuhlost svalů oka podporuje a udržuje – žijeme ve stresu, používáme často nevhodné umělé osvětlení, vyhýbáme se dennímu světlu a slunci příliš častým nošením slunečních brýlí, dlouhé hodiny ztuhle zíráme na počítač nebo na televizní obrazovku a úplně zapomínáme na to nejdůležitější, co našim očím uleví – na mrkání, relaxaci a odpočinek.

Není tedy divu, že oční problémy se šíří jako lavina naší populací, kdy již přes 50% lidí se potýká s nějakým očním nekomfortem nebo i rozvinutou oční vadou.
Pokud v případě, že je naše vada způsobená zatuhlostí a nefunkčností vnějších očních svalů, zajdeme k očnímu lékaři a necháme si předepsat brýle, které jenom korigují zaostření čočky jako takové, pak sice okamžitě uvidíme, ale zároveň našm vnějším očním svalům dáme povel, že mohou zůstat v poloze, v jaké jsou, ztuhlé v nepřirozené pozici a postupně atrofovat. Tím, jak i nadále ochabují, se posunou opět do horší polohy, která znamená opět špatné zaostření a nutnost další korekce silnějšími dioptriemi. A takový pacient je pak udržovaný ve stavu, že tak je to vlastně přirozené a jakmile se objeví oční vada, tak se musí počítat s tím, že se zrak prostě postupně stále zhoršuje.

Tím, že trvale nasadíme brýle tedy ubíjíme přirozenou schopnost našeho organizmu sám se uzdravovat a zotavovat, což platí stejně pro oko jako pro jakou koliv jinou chorobu. Pokud jenom napravujeme příznaky (brýle, pilulka proti bolesti, …) a neřešíme skutečnou příčinu problému, pak jenom  udržujeme proces postupného zhoršování daného stavu.

Pokud chceme svému zraku opět vrátit přirozenou schopnost samostatně zaostřovat, je určitě prvním krokem začít oční svaly protahovat a uvolňovat – tak, jak to platí pro jakékoliv jiné svaly na těle. A nechat je v uvolnění "pracovat", tedy dívat se kolem sebe na různé vzdálenosti.
Není ani nutné brýle okládat ihned. Je možné je nosit v případě, kdy skutečně potřebujeme rychle a správně vidět – tam mají své velké opodstatnění. Ale pak je potřeba je také co nejčastěji odkládat, pokud nejsou nezbytně nutné, a dopřát očím správnou péči, jako dopráváme jiným částem svého těla. Tak můžeme svou zrakovou vadu zpomalit, zastavit nebo se jí i úplně zbavit.

Cvičení je jedna stránka, ale i u očních vad – jako ostatně u všech nemocí, které v našem těle propuknou – bývá překážkou i naše vlastní podvědomí a sabotážní programy z minulosti, které tam máme uložené. Takže pokud chceme dojít k rychlejším a hlavně trvalejším výsledkům, je potřeba zabývat se i touto částí a věnovat se sami sobě ne jen po tělesné stránce, ale i po té psychické či duševní.

Pokud máte chuť dozvědět se, jak na to, podívejte se na workshopy nebo semináře, které aktuálně pořádám a přijďte si to i vyzkoušet, protože vlastní zkušenost je daleko cennější než spousta textu a informací. :-)

Ráda vám při této cestě za životem bez brýlí pomohu nejen na základě mých vlastních zkušeností, ale i na základě dalších zkušeností klientů, se kterými pracuji.